Voděodolnost a kyselinová odolnost silikátového skla je dána především obsahem oxidu křemičitého a oxidů alkalických kovů. Čím vyšší je obsah oxidu křemičitého, tím větší je míra vzájemného propojení křemičitého čtyřstěnu a tím vyšší je chemická stabilita skla. S nárůstem obsahu oxidů alkalických kovů klesá chemická stabilita skla. Navíc se zvětšujícím se poloměrem iontů alkalických kovů pevnost vazby slábne a obecně klesá její chemická stabilita, tedy odolnost proti vodě Li+>Na+>K+.
Pokud jsou ve skle současně dva druhy oxidů alkalických kovů, chemická stabilita skla je extrémní díky „efektu smíšené alkálie“, který je patrnější u olovnatého skla.
V silikátovém skle s kovem alkalických zemin nebo jiným dvojmocným oxidem kovu nahrazujícím křemíkový kyslík může také snížit chemickou stabilitu skla. Účinek snížení stability je však slabší než u oxidů alkalických kovů. Mezi dvojmocnými oxidy mají na chemickou stabilitu nejsilnější vliv BaO a PbO, následované MgO a CaO.
V základním skle o chemickém složení 100SiO 2+(33,3 1 x) Na2O+zRO(R2O: nebo RO 2) nahraďte část N azO CaO, MgO, Al2O 3, TiO 2, zRO 2, BaO a další oxidy pořadí odolnosti vůči vodě a odolnosti vůči kyselinám je pak následující.
Voděodolnost: ZrO 2>Al2O: >TiO 2>ZnO≥MgO>CaO≥BaO.
Odolnost vůči kyselinám: ZrO 2>Al2O: >ZnO>CaO>TiO 2>MgO≥BaO.
Ve složení skla má ZrO 2 nejen nejlepší odolnost proti vodě a kyselinám, ale také nejlepší odolnost vůči alkáliím, ale je žáruvzdorný. BaO není dobré.
V trojmocném oxidu, oxidu hlinitém, oxidu boru na chemické stabilitě skla se také objeví jev „anomálie boru“. 6. Ve skle sodno – vápník – křemík – sůl xN agO·y CaO·z SiO:, pokud obsah oxidů odpovídá vztahu (2-1), lze získat poměrně stabilní sklo.
C – 3 (+ y) (2-1)
Stručně řečeno, všechny oxidy, které mohou posílit síť struktury skla a učinit strukturu úplnou a hustou, mohou zlepšit chemickou stabilitu skla. Chemická stabilita skla se naopak sníží.
Čas odeslání: 23. dubna 2020